Vývoj kroje
V ý v o j k r o j e
Huštěnovický kroj náleží kroji uherskohradišťskému, k variantě velehradsko-spytihněvské. Tento kroj patří mezi kroje dolňácké, na dole při Moravě, a má všechny znaky rovinného typu krojového, je barevně pestrý. Zvláštností dolňáckých krojů je vyšívačská technika, tak zvaný pravý výřez, jímž plocha výšivky nabývá jakéhosi zrnění. Je to vyřezávání nitek a přešívání vedle malých otvorů, povstalých vyřezáváním zvláštními uzlíčky. Kroj je dílo vesnických krajčířů a ševců, žen a děvčat, kteří dovedli střihem, sešíváním a vyšíváním vytvářet přerozmanité výzdoby krojů.
Kroj vznikl z praktické potřeby lidu živícího se zemědělstvím a udržel se celé věky ve venkovském prostředí, předáván z pokolení na pokolení. Dříve náš lid se odíval v jádru jednotně. Oděv „rostl“ na poli. Kroj byl hotoven po domácku ze lnu, konopí, vlny a kůže a postrádal jakékoliv pestrosti. Vyšívání bylo původně bílé, později modré máčením lněných a konopných nití v močidlech, načervenalé vyvařováním odvarů cibulových slupek, nažloutlé v odvaru jabloňové kůry nebo šafránu, tónu temného v odvaru černého bahna. U kroje mužského se v létě nosily konopné drle – třaslavice s košilí volně přes tyto gatě spuštěnou, v zimě pak soukenné nohavice, původně bílé, spjaté pásem, za svrchní šat byl vlněný kabátec spínaný knoflíky z kamenných nebo hliněných vypálených kuliček, nebo bílý kožich. U kroje ženského se nosil dlouhý rubáš, sahající až do půl lýtek. Tvořil pruh bílé soboty na navrapených čižmách, dvě nesešité sukně, prastaré ještě z dob kočovného pastevectví a fěrtůšek. V zimě bílý ovčí kožich, který přepasoval se pruhem z červeného sukénka, nebo vlněný kabátec – „lajbl“. Kožich ve všední den při práci se upravil tím, že se přední cípy kožichu překládaly dozadu a připínaly na bocích na knoflík, aby dlouhé konce kožichu při práci nepřekážely. Na nohou se nosily kožené opánky lýčím nebo řeménky stažené, později vrapené čižmy z černé kůže. Čižmy byly šity na jedno stejné kopyto, takže pravá a levá bota byla úplně stejná. Čižmy nosily se ještě roku 1840. Vrapené holínky se upravovaly do faldů až po obutí. Do čižem se obouvaly onučky. Aby měkké holínky se neshrnovaly a nepadaly dolů z nohy, bylo třeba ovazovati lýtka pruhy bílého plátna, aby holínky pěkně přiléhaly. Teprve později, pravděpodobně koncem 18. století, se utvořily krojové okrsky. Hlavně průmyslová výroba zanesla do krojů velkou různotvárnost. Toto rozlišování krojů vyvrcholilo asi roku 1848, kdy po zrušení poddanství snažil se lid i svým zevnějškem dát najevo svoji neodvislost. Kroj přijal mnoho novějších látek a příprav vídeňské tovární výroby. Kroj z této doby není ještě tak pestrý. Rukávy nebyly naškrobeny, na přednicích košile schází vyšívaná fajka a košile se podobá košili horňácké. U mužského kroje sukno, z něhož je ušita kordula a nohavice, je barvy mnohem světlejší, blíží se valašskému typu. Obvyklým oblečením do nepohody byla halena, která už vymizela. Bývala z přírodní /vlněné/ bělavé houně s převislým límcem, zvaným sklopec, který se při dešti a v zimě natahoval přes hlavu. V Huštěnovicích se nosila halena ještě v letech 1866, kdy Prusové několik jich pobrali – cena jedné 5 zl. Haleny dotrhávaly se ještě koncem předminulého století. Bílý kožich byl teprve asi od poloviny 18. století nahrazen dlouhým kožichem v barvě tabákově hnědé, dubenné. Kožichy mají kolem krku a na přednicích přehrnutou bílou ovčí vlnu. Kožich se přidržuje k tělu pravou rukou, která je uschována v jakési kapse uvnitř. Starodávný klobouk měl širokou střechu, která byla přihnuta k vrchnímu dénku.
U ženského kroje byly nápadné malé a málo vrapené rukávce s krátkými kadrlemi. Fěrtůšek byl dlouhý, skoro po kotníky. Původním pokrytím hlavy u žen byl čepec a šatka. V první polovině 19. století byly nahrazeny nejdříve barvířskými bílými šátky, tzv. lipskými a šátky tištěnými domácími řemeslníky v barvě modré a žluté. Bílý ženský lajbl byl celkem shodný s lajblem, který oblékali muži. Protože rukávy jsou poměrně úzké, braly se pod lajbl rukávce nenaškrobené a nevycpané. Lajbl se nosil v neděli do kostela, kdy se ještě nosily kožichy. Byl odložen, protože s vycpanými a naškrobenými rukávci se nedal oblékat.
Dr. Josef Hubáček: Kronika slovácké vesnice Huštěnovic – 1957